Ze Sankt Pöltenu přes Vídeň až do Ratiboře
Návrh, na kterém jsme spolupracovali v Ratiboři zasazujeme do širšího evropského kontextu;-). Co mají společného tradiční alpské stodoly, svazky trnkových větviček a autobusová zastávka na Valašsku? Zní to trochu jako začátek absurdního vtipu, ale odpověď je ryze praktická a v dnešní době nanejvýš aktuální: boj s letním horkem ve veřejném prostoru pomocí tzv. adiabatického chlazení.
Zní to složitě, ale princip je vlastně geniálně jednoduchý. Potřebujete vítr a vodu, která stéká po co největším povrchu. Voda se odpařuje, čímž odebírá z okolí teplo, a profukující vítr pak tento ochlazený vzduch posílá dál k lidem. Žádná chemie, žádné kompresory. Pojďme se podívat na tři ukázky, jak se dá tento fyzikální jev propsat do skvělé architektury.
🧱 Zastávka první: Windcatcher, Sankt Pölten (Rakousko)
Návrh: Breathe Earth Collective
Tento klimatický pavilon je v podstatě otevřená rotunda. Její stěny tvoří železobetonová kostra a důmyslná skládanka z cihel a historické střešní krytiny – prejzů. Tvarování zdiva do trojúhelníků není náhodné; architekti se inspirovali tradičními alpskými stodolami a seníky, kde podobné otvory zajišťovaly průvan pro sušení sena. Z nerezových trubiček u horního okraje tu kape voda, která se tříští o prejzy a stéká níž a níž. Keramika do sebe vodu nasákne, takže i když se oběh na chvíli vypne, chlazení jede dál.
🌿 Zastávka druhá: Vodní hřiště na Donauinsel, Vídeň
Kde: Vídeň, ostrov Donauinsel
Tady na to šli ještě přírodněji. Pod dřevěnou pergolou obrostlou vistáriemi stojí jednoduché rámy z pozinkovaných kari sítí. K nim jsou přivázané husté svazky obyčejných trnkových větviček (princip známý z historických lázeňských gradoven). Shora po nich stéká voda a rozlévá se po obrovské ploše tisíců drobných klacíků. Když zafouká, vzduch se přes větvičky ochladí a osvěží lidi sedící na lavicích pod pergolou. Letos v červnu jsme si to v tom největším horku vyzkoušeli na vlastní kůži a ten pokles o několik stupňů byl naprosto hmatatelný. Výroba je levná, údržba minimální a voda samozřejmě také cirkuluje pomocí čerpadla.
🚌 Zastávka třetí: Bioklimatická zastávka, Ratiboř u Vsetína
Design: Michal Roman (Red Dot Award) | Spolupráce a zeleň: Atelier Dohnalovi | Realizace: Montart, s.r.o.
A nakonec zpátky domů! V Ratiboři před rokem vznikla první bioklimatická autobusová zastávka svého druhu v ČR (a možná i na světě), na jejímž návrhu jsme se podíleli. Za opláštěním z tahokovu se skrývají voštinové panely. Do nich shora vtéká voda, vítr voštinami profukuje a chladí vzduch čekajícím cestujícím.
My jsme do původního návrhu vnesli trochu té naší "zelené" perspektivy – navrhli jsme část střechy jako treláž pro popínavou akébii (na přání obce později doplněnou o mléčné plexisklo proti dešti) a malý záhonek trvalek a travin, do minerálního substrátu jsme přimíchali hydrogel, aby rostliny zvládly i období bez deště. Střechu ochlazuje extenzivní rozchodníkový koberec se závlahou.
A ještě jeden malý, ale důležitý detail: přesvědčili jsme tvůrce, aby zastávka nebyla módně antracitová, ale světle šedá. Ty části laviček, které už byly vyrobené v tmavé barvě, teď slouží jako skvělý edukativní demonstrátor. Sázíme se, že po sáhnutí na rozpálený antracitový kov a následně na ten světle šedý, už nikdo tmavou barvu na jižní fasádu chtít nebude! 😉
🌳 Proč to vlastně všechno děláme?
Přiznejme si to: tou absolutně nejlepší, nejvýkonnější a nejkrásnější klimatizační jednotkou na světě je vzrostlý strom. Jenže ne všude je možné stromy sázet – někdy překáží sítě, jindy prostor. A i když se vysadí, často kvůli špatné péči nebo drsným městským podmínkám živoří.
Právě v takových místech mají tyto chytré technické a architektonické prvky obrovský smysl. Nejenže lokálně srazí teplotu a zpříjemní lidem život, ale navíc dokážou skvěle vypadat a pozvednout celkovou kvalitu veřejného prostoru.
